Obě zakladatelky CLAW films mají společné zázemí v podobě studia filmové vědy na Masarykově univerzitě a produkce na FAMU. Předtím, než se společně vrhly do podnikání, působily v oblasti vývoje, produkce, distribuce a na filmových festivalech, a to jak v českém, tak slovenském prostředí. Kaprálová spolupracovala na dokumentárních projektech v produkční společnosti D1film a pracovala pro VOD platformu DAFilms, zatímco Mamojková rozvíjela svou producentskou praxi na FAMU a během studií sociologie a genderových studií na Utrechtské univerzitě. Souběžně s tím se věnovala raným autorským projektům se společensky angažovanými tématy a motivy identity.

CLAW films se kurátorsky zaměřuje na nastupující hlasy a mladší autorské perspektivy, a to jak z hlediska formy, tak obsahu. Jejich projekty zpracovávají témata jako identita, duševní zdraví, ekologická úzkost a sociální odcizení, která jsou často ukotvena v osobní zkušenosti a vyjádřena prostřednictvím formálně otevřených nebo hybridních přístupů. Místo toho, aby oddělovaly artové kino od žánrového, vnímají Mamojková a Kaprálová žánr jako flexibilní strukturální nástroj. Využívají prvky hororu, sci-fi a pohádek k tomu, aby rozšířily výrazový potenciál i divácký zásah autorské tvorby.

Od osobního svědectví k mezinárodnímu uznání

Dosud nejvýraznějším úspěchem CLAW films je celovečerní debut Pepy Lubojacki Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který vznikl v česko-slovenské koprodukci. Snímek měl premiéru v sekci Berlinale Forum, která se věnuje formálně a politicky objevným dílům, a následně získal cenu za nejlepší dokumentární film (Berlinale Documentary Award) – což je pro český dokumentární debut ohromující úspěch.

Snímek Kdyby se holubi proměnili ve zlato je časosběrná kronika závislosti vyprávěná v první osobě a zachycující její dopad na rodinné vztahy. Sleduje režisérčina bratra a dva bratrance, jejichž životní osudy se postupem času rozdělují. Lubojacki si neudržuje odtažitý pozorovací odstup, ale zůstává pevně vtažena do materiálu, přičemž balancuje na hraně mezi péčí o blízké a sebezáchovou. Film pracuje s dvojí vizuální strategií: komponované záběry ve vysokém rozlišení mapují časovou a prostorovou kontinuitu, zatímco materiál natočený na iPhone přináší intimní a syrový protipól. Ten navíc doplňují archivní fotografie animované pomocí AI a deníkový hlasový komentář.

Film, koncipovaný spíše jako studie limitů lidských vztahů než jako sociální dokument, zkoumá, co znamená zůstat nablízku lidem v nouzi, které nedokážeme „zachránit“. Do popředí tak staví etické napětí mezi intervencí a odstupem. Kombinace esejistické struktury, DIY textury a temného humoru řadí dílo Pepy Lubojacki do širšího proudu současného evropského hybridního nonfiction dokumentu. Zároveň definuje přístup CLAW films: formálně promyšlené, autorské projekty vyvíjené pro mezinárodní artové publikum.

Příbuznou trajektorii můžeme sledovat u připravovaného celovečerního dokumentárního debutu Juliany Mosky Za jak dlouho vymřeme?, který je momentálně v postprodukci. Film vzniká v produkci CLAW films s podporou Státního fondu audiovize a jeho dokončení je plánováno na podzim 2026.

Projekt vychází z režisérčiny osobní zkušenosti jakožto jediné rusovlasé členky rodiny a rozrůstá se v reflexi jinakosti, stereotypizace a mechanismů vyloučení. Zároveň přináší druhou rovinu, která myšlenku „vyhynutí“ zrzavých lidí propojuje s ekologickými a celospolečenskými úzkostmi. Nečekanou konfrontaci režisérky s nemocí a tělesnou zranitelností tak spojuje s globálními narativy mizení a nestability. Snímek Za jak dlouho vymřeme? kombinuje esejistické vyprávění s participativními prvky a záměrně ironickým tónem.

Dokument jako formální a společenský průzkum

Zájem CLAW films o hybridní nonfiction pokračuje koprodukcí snímku Neplacené volno v režii Pauly Ďurinové. Film, který měl premiéru v roce 2025 v soutěži Proxima v Karlových Varech a v mezinárodní soutěži na FID Marseille, skládá konstelaci svědectví o vyhoření, prekarizaci práce a migraci.

Spekulativnějším laděním se vyznačuje Svět zdí Lucie Kašové, majoritně slovenská koprodukce, která se momentálně nachází v pozdní fázi postprodukce. Dokončení se očekává v létě 2026 a festivalová premiéra na podzim. Film, koncipovaný jako dystopický dokumentární hybrid, se odehrává v blízké budoucnosti v Jihoafrické republice poznamenané ekologickým kolapsem a sociální stratifikací. Sleduje dvě děti vyrůstající na opačných stranách opevněné bariéry.

Naopak materiálně ukotvenější přístup vykazuje snímek Zloději popela v režii Davida Ticháčka a Lumíra Košaře. Tento česko-slovensko-kanadský koprodukční projekt je v pokročilé fázi postprodukce, dokončen by měl být koncem roku 2026 a poté zamíří na festivaly. Film, natáčený v odlehlých oblastech kanadské divočiny v podmínkách mimo civilizaci (off-grid), sleduje bývalé partnery při sběru vzácných hub. Environmentální nestabilita a ekonomický tlak začínají podrobovat zkoušce jak jejich přátelství, tak jejich deklarované ideály nezávislosti. Projekt je pozoruhodný i svým produkčním modelem: CLAW films se podařilo zajistit kanadského koprodukčního partnera a zapojení televizní stanice.

Rozšiřování pole působnosti

Mamojková a Kaprálová pokračují také v produkci kratších, formálně odvážných projektů, které kombinují hybridní přístupy s žánrovým vyprávěním. Mezi nejpokročilejší patří režijní debut Kvet Nguyễn Limits to Our Pain, který v současnosti vzniká v česko-slovenské koprodukci s plánovaným dokončením v roce 2026.

Toto komorní drama, vycházející ze svědectví vietnamské komunity v bývalém Československu, se vrací k fragmentovaným vzpomínkám na dětství na pozadí sílící vlny xenofobie. Konfrontuje kolektivní historii s osobní žitou zkušeností a klade si otázku: „Co znamenala svoboda pro ty, kteří nebyli nikdy skutečně vítáni?“ Vizuálně Nguyễn kombinuje inscenované scény natočené na VHS s archivními záběry, čímž evokuje křehkost paměti poznamenané traumatem.

Vincel, experimentální hororový kraťas Denisy Müller, reinterpretuje folklorní postavu vodníka jako metaforu současného mužského odcizení a online radikalizace. Projekt kombinuje hrané scény se stylizovanou 3D animací a fragmentární narativní strukturou. Reaguje tak na vzestup subkultury incelů a šíření misogynní ideologie v digitálním prostředí, přičemž tyto dynamiky převádí do symbolického žánrového rámce. Očekává se, že projekt půjde do produkce koncem tohoto roku, dokončen bude v roce 2027 a následně zamíří na festivaly.

Ve vývoji je také projekt Spectrum, debut Igora Smitky, který získal podporu programu Kreativní Evropa MEDIA. Snímek koncipovaný jako komediální drama o dospívání sleduje skupinu teenagerů, kteří hledají svou identitu, sounáležitost a víru, přičemž se zaměřuje na průsečík queer tématiky a náboženství.

V přípravě je rovněž snímek Salaš Nory Štrbové, u něhož se spuštění produkce předpokládá v roce 2026. Intimní dokument situovaný do koliby v Nízkých Tatrách sleduje baču z „generace Z“, který v malebné, ale drsné krajině hledá své místo a smysl života. Film je citlivým osobním portrétem, zároveň však zahrnuje širší témata – od systémových selhání ústavní péče přes rozšířený alkoholismus až po destruktivní mechanismy mezilidské závislosti. Formálně Salaš kombinuje observační scény s magickými zásahy a DIY záběry, které natáčel sám hlavní hrdina.

Ačkoliv hlavní činnost CLAW films zůstává zakořeněna v dokumentu a hybridní tvorbě, producentky stále častěji pronikají do oblasti hraného filmu. Tento posun ztělesňuje snímek Orla v režii Marie Lukáčové, který měl premiéru v soutěži Tiger Short Competition na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu.

Dílo označované jako „rapová pohádka proti patriarchátu“, kombinuje hrané pasáže, 2D a 3D animaci a hudební vystoupení do vrstevnatého příběhu o dospívání, který se vyjadřuje k ekologické nerovnováze a feministické emancipaci. Jeho hybridní estetika míchající textury 16mm filmu, digitálu a VHS jej řadí na pomezí kinematografie, videoklipu a vizuálního umění. Režisérka s CLAW films zároveň vyvíjí svůj celovečerní debut, který je koncipován jako narativnější projekt ukotvený v současné české sociální realitě, což signalizuje postupnou expanzi společnosti k hrané tvorbě.

Napříč celým svým portfoliem funguje CLAW films jako inkubátor pro začínající filmaře a vizuální umělce v České republice a na Slovensku. Projekty často doprovází skrze dlouhé vývojové procesy i mezinárodní průmyslové platformy. Spíše než na kvantitu produkce se Mamojková a Kaprálová zaměřují na flexibilní, transnacionální model postavený na dlouhodobé spolupráci a koprodukčních sítích.