Vzhledem k tomu, že se Česká republika připravuje na svou roli čestného hosta na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2026, nastala ideální příležitost podívat se za hranice filmového dědictví českého literárního kánonu a zaměřit se na vliv, jakým současná česká literatura působí na audiovizuální tvorbu.

Literární adaptace dlouhodobě představují významný podíl v české produkci hraných a celovečerních animovaných filmů – v posledních desetiletích jde zhruba o každý pátý titul. Zatímco dřívější éra přinesla mezinárodně oceňované adaptace jako Želary nebo Nabarvené ptáče, které se probojovaly do užšího výběru na Oscara, současná česká literární scéna nabízí mnohem širší a rozmanitější spektrum zdrojů pro filmové zpracování – od bestsellerů a autofikce až po knihy pro děti, komiksy a zahraniční literární díla.

Animované stránky, světová plátna

Nejflexibilnější a v mezinárodním měřítku nejviditelnější formou literární adaptace v českém filmu je bezpochyby animace. Ta je dlouhodobě považována za nejvýraznější domácí filmovou tradici a v posledních letech se stala klíčovým nástrojem pro reinterpretaci literatury určené pro globální distribuci.

Zásadním příkladem tohoto vývoje je snímek Alois Nebel (2011) režiséra Tomáše Luňáka, natočený podle komiksové trilogie Bílý Potok (2003), Hlavní nádraží (2004) a Zlaté Hory (2005) Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99. Film využívá technologii rotoskopie k převodu hraných záběrů do kontrastní černobílé animace a sleduje uzavřeného vlakového dispečera Aloise Nebela, kterého pronásledují vzpomínky na poválečný odsun Němců ze Sudet. Vizuální strategie, která zachovává estetiku komiksu a zároveň ji ukotvuje v reálných hereckých výkonech, umožňuje filmu fungovat současně jako literární adaptace i formální experiment. Snímek získal Evropskou filmovou cenu za nejlepší animovaný celovečerní film, byl vybrán na prestižní mezinárodní festivaly v Benátkách či Torontu a zajistil si distribuci na klíčových evropských trzích včetně Německa, Polska a Francie. Úspěch filmu byl rozhodující pro etablování české animace jako média schopného zpracovávat dospělá témata se stylistickou přesností a historickou váhou.

Novějším příkladem jsou Myši patří do nebe (2021) v režii Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka, natočené podle dětské knihy Ivy Procházkové Myši patří do nebe (2006). To, co začíná jako zdánlivě jednoduchý příběh myši a lišky, nabere obrat ve chvíli, kdy zvířata vstoupí do posmrtného života a jsou nucena navázat nečekané přátelství. Film kombinuje stop-motion s CGI, balancuje hmatatelnou materiálnost s plynulým pohybem a využívá svůj vizuální jazyk k otevírání otázek smrtelnosti a naděje. Snímek plynule procházel velkými festivaly i širokou mezinárodní distribucí zahrnující Evropu, Asii a Austrálii, dočkal se uvedení v kinech na klíčových trzích ve Francii, Německu a Polsku a získal nominaci na Evropské filmové ceny.

Snímek Michaely Pavlátové Moje slunce Mad (2021), adaptovaný podle románu novinářky Petry Procházkové Frišta (2004), ukotvuje literární adaptaci v konkrétním geopolitickém a kulturním kontextu. Film sleduje Herru, Češku, která se po svatbě s Afgháncem přestěhuje do Kábulu a postupně se sžívá s rytmem a omezeními každodenního života v post-tálibánském Afghánistánu. Po svém uvedení v hlavní soutěži v Annecy, kde získal Cenu poroty, dosáhl film výjimečného mezinárodního úspěchu: získal francouzskou cenu César za nejlepší animovaný film, nominaci na Zlatý glóbus a prošel úspěšnou mezinárodní distribucí s uváděním v kinech ve Francii, Španělsku či Portugalsku.

Aktuálnější tón přináší Život k sežrání (2024) v režii Kristiny Dufkové. Adaptace úspěšného dospívajícího románu Mikaëla Olliviera La Vie, en gros (2001) o náctiletém chlapci, který se potýká s vlastním tělem, identitou a společenským vnímáním, se obratně vyhýbá moralizování ve prospěch observačního humoru. Film zaznamenal stabilní festivalovou účast, putoval z Annecy do Karlových Varů a Locarna a na řadu mezinárodních přehlídek, než přešel do kinodistribuce a na speciální projekce napříč Evropou, Severní Amerikou a Asií. Velkým úspěchem byly také nominace na Nejlepší animovaný celovečerní film a Nejlepší film v rámci Evropských filmových cen 2024.

Na základě kolektivního modelu vznikly Pohádky po babičce (2025), které společně režírovali David Súkup, Patrik Pašš, Leon Vidmar a Jean-Claude Rozec podle příběhů českého spisovatele, dramatika a herce Arnošta Goldflama. Film koncipovaný jako antologie se točí kolem skupiny dětí, které se scházejí na zahradě a vyprávějí si příběhy, přičemž každá část je samostatnou povídkou vykazující odlišný vizuální a narativní přístup daného režiséra. Pohádky po babičce se pohybují mezi civilními epizodami zaměřenými na postavy a vysloveně fantastickými pasážemi a jako svůj organizační princip využívají samotné vyprávění namísto kontinuálního děje.

Souběžně s tím nadále vzkvétá širší ekosystém animace vycházející z literatury, zejména v oblasti rodinné tvorby. Filmy jako Tonda, Slávka a kouzelné světlo Filipa Pošivače (podle knihy Jany Šrámkové, 2023) a Websterovi Kataríny Kerekesové (rozvíjející literární svět její vlastní knižní série Websterovci, která má nyní již čtvrtý díl) jsou příkladem toho, jak dětská literatura neustále zásobuje jak samostatné celovečerní filmy, tak seriálové formáty.

Literární prestiž a festivalová přitažlivost

Kromě toho, že je hybnou silou animace, slouží současná česká literární próza i nadále jako zdroj inspirace pro hraný film. Mezinárodně uznávaná literární díla se tak přenášejí ze stránek na plátno ve formálně ambiciózních, festivalově orientovaných dílech. Raným milníkem v tomto ohledu byly Želary (2003) režiséra Ondřeje Trojana, natočené podle knihy propojených povídek Květy Legátové z roku 2001. Nominace filmu na Oscara ukázala, jak může literární materiál vynést českou kinematografii do mezinárodního popředí.

Nejkompromisnějším vyjádřením tohoto přístupu je Nabarvené ptáče (2019) Václava Marhoula, adaptované podle kontroverzního stejnojmenného románu Jerzyho Kosińského z roku 1965. Film, natočený v syrové černobílé estetice a strukturovaný jako sekvence epizodických setkání, sleduje malého chlapce putujícího válečnou krajinou poznamenanou násilím a morálním rozpadem. Dialogy je poskrovnu, obrazy jsou záměrně konfrontační a tempo strohé. Po soutěžní premiéře v Benátkách film putoval na významné festivaly včetně Toronta, Londýna a Tokia, než si zajistil distribuci v Evropě, Severní Americe a Asii. Výběr Nabarveného ptáčete jako českého kandidáta na Oscara potvrdil jeho globální dosah v rámci artové kinematografie.

V dramatu Přes kosti mrtvých (2017), které získalo Stříbrného medvěda a které režírovala Agnieszka Holland podle románu Prowadź swój pług przez kości umarłych (2009) polské nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk, přesahuje literární adaptace národní hranice. Příběh situovaný do odlehlého pohraničí sleduje excentrickou starší ženu vyšetřující sérii vražd místních lovců, přičemž se postupně proměňuje z kriminálního narativu v ekologickou alegorii. Žánrové konvence jsou zde představeny jen proto, aby byly následně narušeny, jak se film mění v morální a filozofické zkoumání.

Snímek Tomáše Kleina Citlivý člověk (2023), adaptovaný podle stejnojmenného románu (2017) Jáchyma Topola, jednoho z určujících hlasů české postlistopadové literatury, vrací pozornost k současné české zkušenosti. Film sleduje kočovnou rodinu na jejich chaotické cestě chátrající, takřka dystopickou krajinou, nahlíženou převážně perspektivou nemluvného syna. Klein zhušťuje Topolovu rozsáhlou, halucinační prózu do epizodické struktury, která mísí sociální realismus se surrealistickými podtóny, což ústí v pochmurný, temně ironický portrét společnosti charakterizované nestabilitou a morální únavou.

Film Skleněný pokoj (2019) v režii Julia Ševčíka, natočený podle stejnojmenného historického románu Simona Mawera (2009), využívá klasičtější narativní strukturu, přičemž si zachovává výrazně mezinárodní orientaci. Příběh soustředěný kolem modernistického domu v Brně (inspirovaného vilou Tugendhat) sleduje životy jeho obyvatel v průběhu střídajících se politických režimů, kde budova funguje jako prostorová a časová kotva propojující soukromé životy s historickými zvraty. Mezinárodní ráz filmu umocňuje nejen anglicky psaná předloha, ale také kosmopolitní obsazení, v němž vedle českých a slovenských herců excelují Carice van Houten, Claes Bang a Alexandra Borbély.

V podobném duchu najdeme také snímek Hastrman (2018) v režii Ondřeje Havelky podle románu Miloše Urbana Hastrman (2001), který proměňuje gotickou literární předlohu ve stylizovanou ekologickou bajku, a Hmyz (2018) Jana Švankmajera, který čerpá ze hry Karla a Josefa Čapkových Ze života hmyzu (1921) a rozvíjí tak českou tradici přenášení surrealistické literatury ze stránek knih na filmové plátno.

Společenské nervy a každodenní zlomy

Zatímco výše popsané prestižní adaptace staví český film do mezinárodního artového rámce, paralelní proud se obrací dovnitř a zaznamenává emocionální a sociální textury postsocialistické reality. Tyto filmy, orientované spíše na domácí publikum, čerpají ze současných románů, autentických svědectví a publicistiky. Posouvají pozornost od symbolické univerzálnosti k prožité zkušenosti jedinců, která je poznamenána rozčarováním, křehkostí a nedořešenými historickými ozvěnami.

Příkladem tohoto posunu je Národní třída (2019) režiséra Štěpána Altrichtera podle stejnojmenného románu Jaroslava Rudiše (2013). Rudiš, jeden z dnešních nejpřekládanějších českých autorů, nabízí příběh srozumitelný i pro publikum mimo domácí trh. Film se zaměřuje na Vandama, labilního pražského samotáře, který mytizuje svou roli v událostech roku 1989 a vytváří si osobní narativ hrdinství, jímž maskuje realitu své vlastní stagnace a zahořklosti. Altrichter zachovává břitký humor románu, ale více ho koncentruje do psychologické studie postkomunistické maskulinity, kde se veřejné dějiny smrskávají na soukromý scénář ublíženosti.

U snímku Zápisník alkoholičky (2024) v režii Dana Svátka vidíme posun adaptace do roviny autentického svědectví. Film natočený podle zpovědní knihy Michaely Duffkové (2022) sleduje rozpad ženiných vztahů, životních stereotypů a vnímání sebe samé v důsledku závislosti. Snímek se stal na domácím trhu diváckým hitem, v kinech prodal přes 550 000 vstupenek a vydělal přibližně 3,9 milionu eur, což z něj činí jeden z nejúspěšnějších českých titulů roku.

Film Rok vdovy (2024) v režii Veroniky Liškové je dalším příběhem podle skutečného života, v tomto případě adaptovaným podle série článků Zuzany Pokorné „Rok vdovy“, které vycházely v týdeníku Respekt v letech 2014 a 2016 a dokumentovaly první rok po náhlé smrti jejího manžela. Snímek sleduje čtyřicetiletou tlumočnici Petru, která se vyrovnává se ztrátou partnera a zároveň čelí neustálým nárokům samoživitelského života, právní byrokracii a tlaku ze strany pasivně-agresivní tchyně i dospívající dcery, která smutek zpracovává svým vlastním, odtažitým způsobem.

Populární knihy a přetrvávající tradice

Kromě toho, že jsou literární adaptace hlavním zdrojem společensky orientovaných dramat a filmů vhodných pro festivalové okruhy, zůstávají spolehlivou sázkou na jistotu pro komerční úspěch v kinech – zejména pokud jde o komedie, rodinné filmy a pohádky. Zde vidíme úzké vazby mezi filmem a domácím knižním trhem, kdy knihy nejprodávanějších autorů často slouží jako hotový filmový materiál s prověřeným diváckým zásahem. Jako ideální zdroj pro adaptace se ukázala například tvorba Michala Viewegha, jehož romány se dočkaly filmových verzí často krátce po svém knižním vydání. V postpandemické éře posunul tento model ještě o krok dál Patrik Hartl, který sám režíruje adaptace svých komerčně úspěšných knih s výraznými úspěchy v návštěvnosti kin.

Tento fenomén ilustrují snímky Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka (2019) a pokračování Aristokratka ve varu (2024), natočené podle bestsellerů Evžena Bočka. Filmy soustředěné kolem šlechtické rodiny, která se vrací z exilu, aby spravovala chátrající zámek, staví svůj humor na tření mezi zděděným statusem a současnou ekonomickou realitou. První díl přilákal v České republice do kin přes 500 000 diváků a pokračování více než 300 000, což potvrzuje diváckou přitažlivost populární literatury přenesené na stříbrné plátno.

V jiné, ale neméně spolehlivé rovině popularity se pohybují adaptace pohádek, které čerpají z kanonických textů patřících k národní kultuře díky jejich zařazení do školních osnov a opakovanému televiznímu vysílání. Snímek Zlatovláska (2025) v režii Jana Těšitele, natočený podle klasické pohádky, kterou jako jednu ze stovek dalších sesbíral folklorista Karel Jaromír Erben v Českých pohádkách od roku 1844, se vrací k archetypálnímu příběhu o proměně a odměně, aktualizovanému současným vizuálním pojetím. Pyšná princezna (2024) v režii Davida Lisého a Radka Berana představuje další známý příběh, tentokrát převedený do animované podoby s tempem a vizuálním jazykem přizpůsobeným nejmladšímu publiku.