Snímku Pramen se daří propojovat atmosféru lázeňského města z přelomu 19. a 20. století, 80. léta v komunistickém Československu, zdravotnické prostředí a romskou komunitu. Jak se pro takový film tvoří kostýmy?

Kostýmy ve filmu Pramen jsou velmi civilní – téměř dokumentární. Nemyslím tím kostýmy Anny, ale oblečení romských postav. Několik diváků si myslelo, že herci prostě dorazili ve svém vlastním každodenním oblečení. Ale i to vyžaduje spoustu práce – udělat kostým tak nenápadný a přirozený, aby vůbec jako kostým nevypadal. Téměř všichni romští herci však kostýmy měli, nikdo nevystupoval ve svém vlastním oblečení.

Jak jste docílila toho, aby kostýmy romských postav působily autenticky?

V jejich případě jsme se nemusely striktně držet konkrétní doby. Romská kultura je těžko uchopitelná a vzpírá se zařazení do škatulek, což nám umožnilo použít nadčasové kostýmy a v některých případech i barvy se symbolickým významem. Před lety, když jsme s Martinem Šulíkem točili film Cigán, jsme strávili šest týdnů v romské osadě. Během té doby jsem nahlédla do romského myšlení a poznala jejich zvyklosti v oblékání.

Zdravotnické prostředí znamená uniformy; představuji si, že práce s nimi je docela svazující. Jak jste si s tím poradila?

Jednoduše – i v rámci těchto omezení se vždycky najde nějaký prostor pro svobodu. Základní barvou zdravotnických uniforem v té době byla modrá a bílá, ale jedna sestra mohla nosit zástěru a jiná ne... Modrobílá barevná kombinace navíc doplňovala nemocniční prostředí s modrými nebo kachličkami dozelena na stěnách, takže jsem si pohrála i s návazností na scénografii. Modrá fungovala nádherně i v symbolické rovině. V jedné scéně například žena v modré zdravotnické uniformě drží nahé miminko a díky kompozici je zde jasná aluze na Pannu Marii.

Jak jste přistupovala ke kostýmům v snových sekvencích, jako je ta s mrtvým jelenem nebo obřím květem?

S Ivanem jsme se shodli, že by Anna měla mít v těchto scénách pyžamo, abychom nabídli pohled do jejího soukromí a vnitřního světa. A že by látka měla být splývavá, aby vyjadřovala zranitelnost – pocit, který jsme podpořili i paletou barev.

Ingridin kostým rezonuje se snovou, krásnou verandou domu v Lehárech, kde ji často vídáme. Procházela jste si lokace předem, abyste k nim kostýmy sladila?

Než začnu pracovat na kostýmech, vždycky chci znát prostředí, ve kterém se budou objevovat. Je to pro mě velmi důležité. U filmu Pramen jsem chtěla vidět například fotky interiérů. Specifické prvky interiéru, jako je velká freska nebo dominantní barevné ladění, mohou mít na kostýmy zásadní vliv; nemůžete mít například herce v červeném kostýmu stojícího před červenou stěnou. Chtěla jsem vidět i okolní přírodu, kde se mělo natáčet.

Jak to fungovalo ve scéně, kde se potratová komise schází v krásné místnosti se štukovými stropními dekoracemi?

Pro jednu z postav jsem měla připravené například tři různě barevné halenky. Po konzultaci s Ivanem mám vždycky možnost udělat v kostýmu drobné změny – použít jinou akcentovou barvu, pokud mám pocit, že funguje lépe, věci obměnit nebo přidat doplňky jako šátky. Baví mě chodit na plac a naši práci vnímám jako dodávání posledních tahů štětcem na obraz. Během studií scénografie jsme se hodně věnovali malbě. Profesor Smutný nás učil, že ve scénografii byste měli každou scénu vnímat jako obraz. Vnímat celek.

S Ivanem Ostrochovským jste spolupracovala také na filmech 107 matek a Služebníci. V čem je práce s ním výjimečná?

Ivan je výjimečný člověk. Velkorysý a klidný. Ví, co chce. Čím déle v této profesi působím, tím je pro mě dôležitější mít po svém boku někoho, komu mohu naprosto důvěřovat a na kým se mohu plně spolehnout. Stejně tak si cením spolehlivého týmu, proto se vracím k osvědčené spolupráci s lidmi, se kterými dělám už dlouho.

Jaký žánr vám sedí nejvíce? Realistické filmy ze současnosti, vizuálně stylizované snímky, retro...?

Nemám ráda rutinu, proto kombinuji práci u filmu s divadlem. Myslím, že jsem nikdy nedělala žádnou opravdu velkou filmovou stylizaci, s výjimkou Krvavého románu Jaroslava Brabce podle románu Josefa Váchala. Žánry ale střídám. Důležitější než to, zda je film ze současnosti, nebo retro, je pro mě téma, tým a režisér. Potřebuji mít důvěru v lidi, se kterými pracuji.

Po filmu Pramen jste pracovala na současné komedii Něco jako rodina. Jaký je váš další filmový projekt?

Poprvé v životě se vědomě a ráda pouštím do televizního seriálu – jde o kriminální drama v režii Alice Nellis s pracovním názvem Marika. Je to osmidílný projekt připravovaný pro TV Prima produkční společností Pozitiv Films Ondřeje Zacha a Kláry Bukovské. Na obzoru je také další film s Martinem Šulíkem a samozřejmě mám spoustu práce v divadle.

Při takovém vytížení, jak velký je váš tým?

Můj jádrový tým tvořím ja a dvě kostymérky, se kterými pracuji už mnoho let. Pro film běžné délky je to dostatečný tým. Nicméně pro produkci, jako byl Hořící keř Agnieszky Holland, potřebujete alespoň deset lidí. Stovku komparzistů prostě sám neobléknete. Dalším takovým velkým projektem byly 3 sezóny v pekle Tomáše Mašína.

Čím může kostýmní výtvarník obohatit film ze současnosti?

Někdo si možná myslí, že herci v dnešních filmech prostě nosí to, co si přinesou z domova. Pro mě je ale někdy náročnější navrhovat kostýmy pro současné filmy než pro ty dobové. U dobových filmů málokdo přesně ví, jak by kostýmy měly vypadat, ale pokud jde o oblečení ze současnosti, je odborníkem každý. Mám raději jemnou, pečlivou práci, kde se soustředíte na detaily, než „malbu širokými tahy“. To může vycházet například z mého pochopení osobnosti postavy nebo ze spolupráce s kameramanem a architektem.

Mluvíte s herci o jejich představě o kostýmu a o tom, co by jim slušelo?

Samozřejmě. Neptám se herců přímo, do jakého kostýmu chtějí obléknout, ale chci vědět, jak se v něm cítí, kdo jsou, co chtějí vyjádřit, jaký je vnitřní svět jejich postavy. Když to herec či herečka dokáže pojmenovat, kostým prostě zapadne na své místo: najednou ho vidíte a není o čem diskutovat. Ráda beru herce jako partnery, ale ne všichni si uvědomují, že kostým jim může nejen pomoci, ale také uškodit.

Existují nějaké techniky, které mohou hercům pomoci?

Existuje spousta drobných triků, které hercům mohou pomoci jak s fyzickým, tak s psychickým výrazem. Například kamínek v botě vás donutí kulhat. Stejně tak nošení vysokých podpatků a korzetu může způsobit, že z herečky vyzařuje úplně jiná energie. Ačkoliv korzet není vidět, mění způsob, jakým herečka stojí a dýchá. Důstojníci dříve nosili pod uniformami také korzery. Uniformy bývaly vycpávané a prošívané, aby vytvářely „holubí hruď“ a dojem fyzické dokonalosti. Zkrátka a dobře, kostým mluví sám za sebe.