Díky výběru filmu Valerie a týden divů si Benátky udržují svou klíčovou roli v mezinárodním oběhu českého filmového dědictví. V posledních ročnících festival poskytl vysoce prestižní odrazový můstek pro restaurátorské počiny českého Národního filmového archivu – od Černého Petra Miloše Formana přes Extasi Gustava Machatého až po politicky třaskavé drama Ucho Karla Kachyni. Sekce Venice Classics se tak stala důležitou vitrínou jak pro jednotlivé zrestaurované snímky, tak pro dlouhodobou snahu o začlenění české a československé kinematografie do světového kánonu.

S Valerií a týdnem divů se pozornost přunáší k titulu, jehož druhý život byl poháněn stejně tak jeho trvalým vlivem na hudbu, módu a vizuální kulturu, jako jeho objevováním ze strany cinefilů. Snímek si vybudoval věrné publika napříč diváckými skupinami a platformami – od pamětnických kin přes obchody s výběrovými nosiči až po hororovou kulturu. Lze jej uvádět jako film Nové vlny, gotickou fantasii, feministický příběh dospívání, folk horor nebo jako audiovizuální kultovní klasiku. Tato neobvyklá všestrannost filmu umožňuje oslovovat stále nové diváky napříč formáty, teritorii a generacemi.

Film Valerie a týden divů, vyprodukovaný v roce 1969 a uvedený do kin v roce 1970, byl jedním z posledních velkých děl, která vzpružila relativně liberální atmosféra otevírající dveře Československé nové vlně. Jeho příchod se však již překrýval s nástupem normalizace a opětným zavedením politické a institucionální kontroly nad filmovou tvorbou v komunistickém Československu. Přesto má jeho přístup daleko k observačnímu realismu nebo zjevným politickým alegoriím, které jsou s tímto hnutím často spojovány. Jireš a spoluscenáristka Ester Krumbachová vyšli z přímé předlohy stejnojmenného románu Vítězslava Nezvala z roku 1932 a vytvořili vysoce stylizované vyprávění o dospívání, které stojí na pomezí gotického hororu, pohádky, surrealismu a erotické fantasie.

Valerie je třináctiletá dívka, jejíhož uspořádaný život se přísnou babičkou proměňuje v nestabilní svět upírů, kleriků, dvojníků a proměnlivých rodinných identit. Její snaha odhalit tajemství svého původu ji vede na cestu skrze sexuální procitnutí, náboženskou represi a predátorské autoritativní figury. Místo toho, aby příběh tyto prvky řešil skrze klasickou kauzalitu vyprávění, využívá asociativní strukturu snu. Postavy mění své role a identity, nevinnost koexistuje s touhou a každodenní prostory se bez varování mění v místa rituálů, perzekuce nebo proměny. Tato formální mnohoznačnost je pro dlouhověkost filmu zásadní.

Pro současné diváky a dramaturgy je zrestaurovaná verze také příležitostí dostat do popředí autorství Ester Krumbachové. Krumbachová, jedna z určujících tvůrčích osobností poválečného československého filmu, napsala k Valerii původní scénář a zároveň se postarala o kostýmy i výtvarné řešení. Symbolismus děl – bílé šaty, květiny, krajky, náboženské ikony, masky a ceremoniální obrazy – je pevně vtisknut jak do samotného vyprávění, tak do celkového pojetí mizanscény. Výtvarné pojetí Krumbachové spolu s barevnou kamerou Jana Čuříka vytváří svět, jehož vizuální podmanivost je neodmyslitelně spjata s pocitem ohrožení.

Hudba Luboše Fišera je pro mezinárodní věhlas filmu stejně doplňující a důležitá. Propojením sborových textur, dětských hlasů a navracejících se melodických motivů se pohybuje mezi posvátnem, hravostí a hrozbou. Samotné šíření soundtracku mimo film přispělo ke kultovní pověsti snímku. Obnovené uznání pro Ester Krumbachovou navíc staví Valerii a týden divů do středu širšího přehodnocení tvůrčí práce v Československé nové vlně. Její spolupráce s režiséry Věrou Chytilovou, Janem Němcem a Karlem Kachynou totiž utvářela vizuální identitu hned několika stěžejních děl této éry.

Také další československá a česká kinematografická díla byla mezinárodnímu publiku představena právě skrze Benátky. Zrestaurovaný Černý Petr, Formanův celovečerní debut z roku 1963, se v sekci Venice Classics promítal v roce 2017 a přitáhl obnovenou pozornost k režisérovým raným českým projektům a jejich vlivu na evropskou i americkou kinematografii. V roce 2019 získalo zrestaurované Machatého drama Extase cenu Venice Classics za nejlepší zrestaurovaný film, což znovu potvrdilo význam titulu, který se ve 30. letech zapsal do historie svou formální inovativností i kontroverzním zobrazením ženské sexuality.

Kachyňovo Ucho – studie špehování, politického strachu a rozpadu manželství, dokončená v roce 1970, ale na dvě desetiletí trezorovaná – bylo v sekci Venice Classics uvedeno v roce 2022, což ukázalo, jak může restaurace vrátit potlačený film zpět na plátna, festivaly a do kritických debat. Další benátské prezentace, včetně zrestaurovaného snímku Strop (Pytel blech) od Chytilové nebo Steklého Sirény, vyzdvihly hodnotu českého filmového dědictví od experimentů Nové vlny až po filmy spojené přímo s vlastní historií festivalu. Siréna získala v Benátkách hlavní cenu v roce 1947, zatímco Machatý byl za Extasi v Benátkách oceněn už v roce 1934.

V katalogu českých filmů zaujímá Valerie a týden divů neobvykle flexibilní pozici. Nese v sobě prestiž Československé nové vlny, aniž by ztrácela silné žánrové prvky a rozlišitelnou vizuální identitu. Film zároveň přímo promlouvá k současnému zájmu průmyslu o žánrovou hybriditu a díla, která narušují tradiční hranice mezi artovou kinematografií a fantasií. Jeho dospívající perspektiva, kritika institucionální i sexuální autority a odmítnutí diktovat jediný výklad mu dávají moderní rezonanci, aniž by jej vytrhávaly z jeho historického kontextu. Více než pět desetiletí od svého dokončení zůstává Valerie a týden divů ojedinělou ukázkou schopnosti české kinematografie propojovat formální vynalézavost, žánrovou přitažlivost a trvalý vizuální vliv.