Tvůj rozsah žánrů je opravdu pestrý: Sbormistr a Její tělo jsou dramata založená na skutečných událostech, Karavan je autorský artový film, Stvůry čistý thriller a Bubák dětský film. Který styl ti podle tebe sedí nejlépe?

Z těch, které jsi zmínil, mi nejpřirozeněji šel film Stvůry: temnota a napětí si jasně určily, jaký druh hudby tam má být. Obecně lépe pracuji se seriózními tématy – lehčí materiál, jako Bubák, je pro mě náročnější – ale Karavan byl nejtěžší. Téma samoživitelky a jejího syna s mentálním postižením bylo samo o sobě velmi silné, takže jsme nechtěli, aby hudba ještě zvyšovala emocionální intenzitu. Režisérka Zuzana Kirchnerová byla velmi citlivá na to, aby to nepůsobilo příliš sentimentálně. Šli jsme tedy cestou totální minimalismu, velmi pečlivě jsme pracovali s emocemi a vytvářeli několik verzí hudby pro každou scénu. Ve výsledku je ve filmu hudby velmi málo a to, co tam je, je extrémně záměrné.

V traileru je také komplexní zvuková krajina, která propojuje přírodní zvuky, zvuky těl postav a další prvky. Jak jste koordinovali hudbu se zvukovým designem?

Baví mě, když můžeme se zvukovým týmem stírat hranici mezi zvukovým designem a hudbou. Jedna technika, kterou často používám, zvlášť s Jonatánem Pastirčákem, je „negace“ zvuku hudebního nástroje. Například zvuk violoncella se skládá z tónu vzniklého vibrací strun a zároveň z vedlejších (parazitních) zvuků smyčce. My tyto parazitní zvuky zesilujeme a dál je zpracováváme. Určitě se hodně zaměřuji na nehudební zvuky, ale v jádru mé filmové práce bývá vždy i běžná hudba.

Viděl jsem fotku tvého studia, které je plné analogových syntezátorů. Je to tvůj hlavní výrazový prostředek?

Ano, a zároveň se hodně věnuji i zvukové postprodukci. Nedělám ji na počítači, ale pomocí různých efektů a „krabiček“, které mají vlastní život, a nechávám se jimi vést. Na počítači můžeš udělat cokoliv, ale analogová zařízení mají omezení, a ta mi pomáhají—dávají mi rámec. Nejlepší zvuk k obrazu je často zvuk, který byl původně akustický, i když na konci už nezní stejně jako na začátku.

Na Sbormistrovi jste pracovali i s komorním orchestrem—to je docela odklon od syntezátorů.

Běžně používám živé smyčce nebo dechy, ale spíš sólisty nebo kvarteto. Tady jsme měli menší ansámbl, 15 lidí. S Jonatánem Pastirčákem jsme poslali naše nápady Tomáši Sýkorovi, který navrhl instrumentaci, napsal aranže a poslal nám je zpět v podobě nahrávek se softwarovými nástroji. Řekli jsme mu, kde škrtat a kde přidat, a pak jsme to nahráli najednou se všemi hudebníky v České televizi. Patnáct hudebníků je netypický formát – neměli jsme rozpočet na plný symfonický orchestr, ale jakmile se objevila možnost pracovat s orchestrem, šli jsme do toho. Všechno je dané rozpočtem. Teď dělám dokument z operního prostředí; nabídli mi 20 hudebníků ze Slovenského rozhlasového orchestru, takže budu nahrávat s nimi. Kdyby ta nabídka nepřišla, nemohl bych to dělat.

Sbormistr se odehrává v prostředí sboru, takže obsahuje hodně diegetické hudby – hudby, kterou performují samy postavy. Bylo pro vás náročné „napojit“ vaši hudbu na sbor?

Ano, proto jsme si s Jonatánem původně mysleli, že hudby ve Sbormistrovi bude minimum. Pak jsme si ale uvědomili, že sborový zpěv je v úzkém frekvenčním pásmu. Je krásný a skvěle nahraný, ale ten frekvenční rozsah se neustále opakuje. Rozhodli jsme se proto postavit hudbu „kolem“ zpěvu dívek a nechat kolem něj prázdný prostor kvůli dynamice frekvencí.

„Ve filmech mám rád velké hudební momenty, kdy hudba na chvíli vystoupí do popředí a zesílí příběh,“ řekl jsi v jednom rozhovoru. Přitom se často říká, že filmová hudba má být „neviditelná“. Líbí se vám, když vaše hudba vystoupí do popředí?

Film jako celek je samozřejmě hlavní, ale když se s filmaři shodneme, že tam je moment, kde to funguje, tak když hudba na chvíli upoutá pozornost, pomáhá to dynamice díla. Když najdu místo, kde to dává smysl, mám z toho radost—když ne, je to taky v pořádku.

O čem je ten dokument z operního prostředí, který jste zmínil, a na čem ještě teď pracuješ?

Je to dokument s názvem Sláva, o uznávané slovenské operní režisérce Slávě Daubnerové. Moje hudba tam musí plnit jinou roli než operní hudba, která je v dokumentu zaznamenaná, a zároveň na ni reagovat. Přitom je ale esteticky moje práce to nejvzdálenější od opery, jaké si dokážete představit.

Pracuji také na dokumentu České televize Anatomie volby, o páru, který zjistí, že jejich očekávané dítě má vážnou diagnózu, a musí se rozhodnout, zda ho chtějí nebo nechtějí nechat. A pak mě čeká další spolupráce s Jonatánem—polo-dokument, polo-hraný film o největší romské komunitě na Slovensku s názvem Město snů.

Kolik z tvé hudební práce teď připadá na film?

Většina. Ale dělám také duo s estonskou zpěvačkou Kitty Florentine; píšeme nový materiál a koncertujeme po Evropě. Pořád mám hodně kapel a projektů. Produkci se věnuji jen občas – je to nejtěžší práce ze všech; teď třeba dokončuji nové album s Katarzií. A s Jonatánem jsme složili hudbu k divadelní inscenaci Vegetariánka podle románu jihokorejské nobelistky v pražském Divadle v Dlouhé. Je to moje čtvrtá spolupráce s režisérkou Kamilou Polívkovou a jsem na tu inscenaci velmi hrdý – na všechny její složky, ale hlavně na to, co herci předvádějí na jevišti. Je to neuvěřitelné.

Jak ses dostal k hudbě? Na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně jsi studoval umění a design se zaměřením na interaktivní instalace, vícekanálový zvuk a video mapping.

Hlásil jsem se na FAMU na Katedru zvukové tvorby a do Centra audiovizuálních studií. Nevzali mě, tak jsem šel na UJEP v Ústí, ale studium jsem nedokončil. Už tehdy jsem dělal hudbu, takže jsem na školu neměl čas, i když mě bavila. Hodně si ale cením toho, co jsem se tam naučil, hlavně způsobu uvažování o tvorbě. Původně jsem ale hrál na kytaru v kapele jménem Scouts. Pak jsem začal psát vlastní písně. Někdo mi ukázal, jak nahrávat do počítače, vrstvit kytary, pak bicí a další stopy. Začal jsem zkoušet různé programy a postupně se to rozjelo.

Z jamování u ohně až k nahrávání s orchestrem. Jaké to je, když se ohlédneš zpět?

Je to dobrý pocit, ale stalo se to postupně. Hodně jsem pracoval; úspěch jsem si odpracoval. Vím, co dělám, proč to dělám a co mi to umožňuje. A že si to zasloužím.