V posledním desetiletí se Toronto stalo pro český film stabilní severoamerickou platformou. Směr udaly snímky jako Nabarvené ptáče Václava Marhoula, Oběť Michala Blaška či úspěšné krátké filmy Darii Kashcheevy a Diany Cam Van Nguyen. Na tuto tradici nedávno navázaly filmy Je to ve hvězdách Petera Kerekese z roku 2024 a loňský portrét Franze Kafky Franz v režii Agnieszky Holland.

Hlavním bodem letošního výběru je česko-španělský dokument Nácvik revoluce íránské herečky a režisérky Pegah Ahangarani. V Torontu proběhne kanadská premiéra filmu v sekci Centrepiece, a to po světové premiéře v sekci Zvláštní uvedení v Cannes a uvedení v sekci Horizonty na festivalu v Karlových Varech.

Film otevírá úvaha nad slovem jad, což je výraz z jazyka fársí bez přímého anglického či českého ekvivalentu. Jak Ahangarani vysvětluje, ve fársí vzpomínání představuje aktivní proces, což se stává určujícím principem celého filmu. Snímek je strukturován do pěti kapitol věnovaných příbuzným, přátelům a mentorům a mapuje více než čtyři desetiletí íránské historie prostřednictvím lidí, jejichž životy rozvrátila válka, politická represe, věznění a exil.

Každá epocha je vyjádřena technologií, která byla použita k jejímu zachycení. Domácí videa ve formátu Super 8, noviny, ruční kamery, záznamy z pouličních protestů, záběry z YouTube a animace propojují následky revoluce z roku 1979, íránsko-iráckou válku, studentské protesty z roku 1999 a Zelené hnutí z roku 2009 se současným životem Ahangarani v Londýně. Pokud snímky chybí, jako je tomu ve třetí kapitole, stává se jejich absence součástí vyprávění – noviny a vzpomínky na lidi stojící ve frontách u novinových stánků zastupují události, které nebyly zaznamenány.

Archivní materiály zde nejsou pouhou ilustrací historie. V několika momentech filmu to byly právě samotné záběry, co určilo vývoj vyprávění. Pro kapitolu o protestech v roce 2009 tvůrci zkombinovali veřejně dostupné online materiály s osobními archivy získanými prostřednictvím zprostředkovatele. Výsledkem není ani tak chronologický přehled, jako spíše esej o tom, jak obrazy uchovávají politickou zkušenost v momentě, kdy je oficiální historie potlačována nebo přepisována.

Formální posun nastává ve čtvrté kapitole, kdy už Ahangarani nemůže zůstat pouhou vypravěčkou v pozadí. Jelikož sama demonstrace natáčela, pozastaví se nad vlastním obrazem a vstupuje do historie, kterou do té doby pouze rekonstruovala. Přechod od pozorovatelky k aktérce přechází i do závěrečné kapitoly, kterou Ahangarani sestavila v exilu, zatímco se události v Íránu dále vyvíjely. V jisté chvíli, kdy z Íránu nepřicházely žádné zprávy, Ahangarani uvažovala o tom, že nechá daný segment na střihové ose prázdný. Namísto toho se rozpor mezi jejím novým rodinným životem v Anglii a krizí doma stává součástí nedokončené formy filmu.

Ahangarani začala ve filmech účinkovat v 7 letech a nyní, ve věku 42 let, má na kontě více než 40 filmů. Vedle toho vybudovala dokumentární kariéru založenou na svědectvích, dohledaných obrazech a osobní historii. Její krátké filmy I Am Trying to Remember, My Father a As I Lay Dying obletěly festivalový okruh včetně Hot Docs, Busanu, IDFA nebo Melbourne. Kromě toho natočila také dokumenty Child Soldier a Taraneh pro BBC. Snímek Nácvik revoluce, který na tyto dřívější práce navazuje, je jejím celovečerním dokumentárním debutem – kolektivním portrétem, v němž soukromá vzpomínka funguje jako záznam veřejného odporu. Klíčový vliv na konstrukci filmu měl Jonas Mekas, na jehož svobodnou kinematografii vysídlení a sebevyprávění film přímo odkazuje.

Nácvik revoluce vyprodukovala pražská společnost Europe Media Nest, kterou založil íránský producent Kaveh Farnam jako most mezi íránskými filmaři a evropským produkčním systémem. Farnam film produkoval společně s Adriàmem Monésem ze španělské společnosti Fasten Films a pokračuje tak v linii politicky angažovaných íránských děl, mezi něž patří dřívější snímky Ahangarani I Am Trying to Remember a My Father, stejně jako film Mohammada Rasoulofa A Man of Integrity, vítěz ceny Un Certain Regard v Cannes z roku 2017.

Film Nácvik revoluce získal v Cannes cenu L'Œil d'or za nejlepší dokument. Mezinárodní prodej zajišťuje společnost The Party Film Sales, zatímco společnost Sony Pictures Classics následně získala práva pro Severní a Latinskou Ameriku a několik dalších teritorií, díky čemuž je festival v Torontu důležitým krokem k jeho severoamerickému uvedení.

Druhé české zastoupení v Torontu přichází v sekci Short Cuts. Devítiminutový snímek Chci tě od Anny Mantzaris, uvedený zde v severoamerické premiéře, je prvním autorským krátkým filmem švédské animátorky od roku 2018 po období významných zakázkových prací, mezi něž patří i její vánoční reklama pro Apple Fuzzy Feelings, oceněná cenou Emmy. Mantzaris začala Chci tě vyvíjet během pandemického lockwodnu v Londýně, kdy si lidé kvůli častému využívání videohovorů stále více uvědomovali svůj vlastní obraz, zatímco fyzická izolace zesilovala jejich potřebu kontaktu.

Ve filmu Chci tě slouží tento rozpor jako východisko pro černě komediální reakci na současnou kulturu sebezdokonalování. Místo nápravy pocitů trapnosti či zoufalství jim Mantzaris dovoluje, aby je její postavy prožily skrze sérii překrývajících se městských epizod. Měkké plstěné loutky pláčou v supermarketech, trpí při nevydařených schůzkách a hledají pocit sounáležitosti, zatímco se svět kolem nich posouvá od každodenní rozpačitosti k anarchii. Stellan Skarsgård propůjčil hlas Winstonovi, osamělému manažerovi, jehož syndrom podvodníka dovede až ke vstupu do neobvyklé náboženské komunity.

Snímek Chci tě měl světovou premiéru na festivalu Animafest Zagreb, kde získal Cenu diváků za nejlepší krátký film, a následně vyhrál Cenu Jeana-Luca Xiberrase za prvotinu v Annecy. Na pětizemní produkci, podpořené Státním fondem kinematografie a na české straně koprodukované Radimem Procházkou ze společnosti Kuli Film, dohlíží v rámci mezinárodní distribuce Miyu Distribution.

Letošní ročník TIFF poskytne zázemí ještě pro další český milník. Dne 14. září se v Torontu poprvé v historii uskuteční předávání 53. ročníku Studentských Oscarů (Student Academy Awards). Mezi 12 vítěznými filmy je i Volklore, šestnáctiminutový experimentální videoesej Viktorie Štěpánové, oceněný v kategorii Alternativní/Experimentální film.

Film vznikl v Centru audiovizuálních studií FAMU jako absolventský snímek Štěpánové a v mezinárodní distribuci jej zastupuje pražská společnost CINEFILA. Světovou premiéru měl v sekci Imagina na festivalu v Karlových Varech. Příběh sleduje fiktivní YouTuberku Vivi v průběhu jednoho kalendářního roku, přičemž české sezónní zvyky jsou zde přetvořeny do podoby módních kolekcí, značkových zážitků a virálního obsahu. Simulované chaty, reklamy, kanály sociálních sítí a e-shop tvoří digitální ekosystém, v němž tradice není jednoduše zachována nebo ztracena, ale přebalena ke spotřebě.

Koncept přímo vychází z osobní zkušenosti Štěpánové. Narodila se v Brně, vyrůstala ve Vranově u Brna a s lidovým tancem i kroji se setkávala od útlého věku. Později, po přestěhování do Prahy, se začala ptát, co může kroj znamenat bez vazby na geograficky pevně stanovenou komunitu. Její odpovědí je autoetnografický „městský kroj“ sestavený ze sekáčových a sportovních materiálů a film, který uvádí lidový kalendář do souladu s cykly módního průmyslu.

Volklore je prvním českým dílem, které zvítězilo v kategorii Alternativní/Experimentální film Studentských Oscarů, a celkově pátým českým vítězem této ceny. Navazuje na Ropáky Jana Svěráka z roku 1989, Kdo je kdo v mykologii Marie Dvořákové z roku 2017, Dceru Darii Kashcheevy z roku 2019 a Krajan Pavla Sýkory a Viktora Horáka z roku 2024. Do soutěže v roce 2026 se přihlásilo 2 972 snímků z 894 vysokých škol a univerzit z celého světa. Všechny vítězné filmy získávají kvalifikaci pro širší výběr na 99. ročník udílení Oscarů.